Červenec 2014

Rozhovor: Nemoc začíná v hlavě

31. července 2014 v 15:00 | zdroj: www.kondice.cz |  K zamyšlení :-)

Rozhovor: Nemoc začíná v hlavě


Každá negativní myšlenka tělu ubližuje. I proto lékařka Jarmila Klímová své pacienty nešetří. Aby jim mohla pomoci, ptá se jich na věci, které by nejraději zapomněli, ale taky třeba na to, proč svoji nemoc tak nutně potřebují. Kdyby ji totiž nepotřebovali, byli by zdraví. I o tom je psychosomatika.

• Jak poznám, že jsem psychosomatický pacient?
Psychosomatická je každá nemoc. Ať už ji diagnostikuje klasická medicína jako primárně psychickou nebo primárně somatickou. I když si tedy léčíte artritické koleno, nachlazení, zápal plic, depresi nebo chřipku, vždycky to má psychosomatický kontext.

• Když je každá nemoc psychosomatická, má se psychosomaticky léčit třeba i ta chřipka?
Samozřejmě, že ne. Pokud vám biomechanická léčebná báze dostačuje proto, abyste od sebe nemoc zdárně odehnala, těžko budete při každém zakašlání zkoumat, jaké že to mentální bloky se ve vás otevřely. Spoléhejte na zdravý selský rozum. Ten bezpečně odliší, co si budete léčit acylpyrinem a co hypnózou v rámci psychosomatické léčby.

• Kdy to s tou hypnózou raději zkusit hned?
Vždycky se vyplatí zamyslet se nad celým psychosomatickým kontextem, jedná-li se o nemoc chronickou, nereagující na klasickou léčbu nebo nemoc opakovanou. A taky nemoc, která se zvláštním způsobem začne šířit rodinným systémem - ať už v současném čase nebo historicky, napříč generacemi. Že se například jedna nemoc objevuje u babičky, matky i dcery. Pak je na místě začít uplatňovat veškerou škálu psychosomatických nástrojů léčení.

• Při léčbě používáte i preparáty, které regulují a obnovují buněčný metabolismus. Co to znamená?
Historicky se předpokládalo, že je buňka řízena genově, tedy z buněčného jádra. To je však omyl, kterého se bohužel mnohé vědní obory drží dodnes. My víme, že buňka není řízena na základě genetické informace a informací obsažených v jádru, ale na základě komunikačních kanálů, propojených přes buněčnou membránu a tak- zvané receptory na ní. Informace, které přicházejí k buněčné membráně, pak zásadně ovlivňují funkci a metabolické procesy v buňce. Jsou to tedy informace a vliv vnějšího okolí, nikoliv danost zakódovaná v genech, které ovlivňují zdraví buněk.

• Takže co je horší? Špatná myšlenka o sobě, o svém těle, nebo 'éčka' v potravinách?
Z našeho pohledu samozřejmě ta myšlenka. 'Éčko' sice proleze někam do jater, poškodí pár buněčných stěn, avšak ty se, je-li organismus celkově dobře nastavený, rychle zregenerují. Kdežto negativní myšlenka ovlivňuje v každé vteřině své existence všechny buňky vašeho těla. Bez výjimky. To znamená, že nastavení buněčného potenciálu je primárně vedeno nastavením mentálního, tedy myšlenkově-emočního potenciálu, který si v sobě nesete.

• S čím za vámi dneska chodí lidé nejčastěji?
Dobré je, že už přicházejí s vědomím, že jejich nemoc je psychosomatická. Říkají: 'Já vím, že potřebuju léčit ta játra, ale já to mám stejně v hlavě, paní doktorko!' To já radostně zajásám a můžeme se pustit do práce. Co nám naopak radost nedělá a stojí nás to spoustu nervů, je, že téměř polovina našich klientů jsou už dneska onkologičtí pacienti. Nikdy jsem nepředpokládala, že se dostaneme až sem, byť primárně víme, že onkologický pacient je psychosomatický pacient naprosto učebnicový.

• Který z mentálních vzorců nebo špatných myšlenek vede k rakovině nejčastěji?
Samozřejmě ty sebedestruktivní. Začněme odzadu, od buněk samotných. Co je to rakovina? Vzniká na principu autoagrese. Vlastní buňky začnou v podstatě kanibalizovat, tedy sžírat svého nositele. Když to překlopíme do mentálního vzorce, tak co je to autoagrese? Sebeodmítání, sebenenávidění, sebepotlačování, sebeobviňování, sebedestrukce a také role oběti, životního smolaře nebo služky. Tedy role nehodnotnosti a viny, za kterou je potřeba se potrestat. Nejvyšší stupeň potrestání je likvidace. Takže se trestám tak, že se likviduju. Tyhle principy nacházíme u rakovin vždycky.

• Není už samotný strach z ní nebezpečný?
Ano, protože platí, že ke každé myšlence, situaci nebo jevu se vztahujeme podle toho, jaký jim dáváme význam. Když řeknete slovo rakovina ekvádorským indiánům, půjdou si sníst nějaké housenky na liány a tu rakovinu přežijí i proto, že to slovo s nimi nic nedělá. V naší společnosti v sobě nese obrovské stigma strachu, nevyléčitelnosti a jakési metly osudu. Přičemž lidi by se tak měli dívat spíše na cukrovku nebo kardiovaskulární poruchy. Ne, je to rakovi- na! A míra toho děsu je taková, že na mentální úrovni může i usmrcovat.

• Co na rakovinu zabírá nejvíc?
Právě psychosomatická terapie a její základní princip - překlápění mentálního vzorce do obrazu buněčného fungování. Když tohle klientovi vysvětlím, přijde jednoho dne moment, kdy začne chápat, že podle toho, jak svůj mentální vzorec pootočí, stane se přesně to samé s jeho rakovinnou buňkou. Pochopí, že není tak bezmocný, naopak! To on je schopen se do- slova a do písmene rozhodnout, co se svou rakovinou udělá.

• Jak tenhle proces trvá dlouho?
Vždycky mluvíme o měsících, což, pravda, nepomůže člověku v terminálním stadiu. Má-li ale nějaký časový prostor, může dokázat, že rakovina odejde.

• Na co se klientů na začátku léčby třeba ptáte?
Například: "Co byste teď v životě dělal, kdybyste se nezabýval touto nemocí?", "Před čím vás ta nemoc zachránila?", "Proč svoji nemoc potřebujete?", "Jaké vám přináší výhody?", "Koho jste si díky této nemoci získal?", "Co díky ní nemusíte?"...

• To jsou šokující otázky…
Ano, ale jsou nutné. Na vědomé racionální úrovni takto lidé neuvažují, byť v těch elementárních nevědomých vzorcích se právě tímto řídí. A proto si nemoc přivolají do svého života. Aby něco mohli nebo aby něco nemuseli. Také třeba, že něco potře - bují, o co si nejsou schopni říct jinak, nebo že něco chtějí získat a něčeho zbavit. Třeba zodpovědnosti. Té se lidé zbavují rádi a často.

• Jak si v rámci prevence můžeme pomoci sami? Je na to mít se raději nějaký univerzální recept?
Nejdříve musíte zjistit, proč se ráda nemáte. Dokud tohle nezjistíte, můžete si po ránu do zrcadla stokrát říkat, jak jste pěkná, chytrá a úžasná, ale nebude to fungovat bez pochopení základního principu. Váš mentální prostor je zaplněn a zanesen tím, že jste pro sebe nepřijatelná. Příliš hloupá, příliš bezcenná, příliš ošklivá. Takže musíte nejdřív ze všeho zjistit, proč se nemáte ráda a kdo vám tam tu nahrávku podstrčil.

• V kolik případech z deseti se s klientem dostanete až k mámě a tátovi, tedy do dětství?
V jedenácti. Mně je to někdy až trapné, když tady klient sedí a říká 'Snad mi nebudete povídat, že se zase budeme šťourat v dětství…' Sorry, budeme! Rodina je pro náš život určující. Když chcete složit skladbu, rodina je ten akord, ze kterého pak děláte melodii. Nebo základní skica tužkou u obrazu krajiny. Toho, že kolem vody budou stromy, se už nezbavíte. Tak to bude na věky.

• Se svým dětstvím tedy nezmůžu skoro nic?
Ale ano, záleží totiž už jen na vás, jak dalece se rozhodnete během svého vývoje na tom obrazu dál pracovat a přemalovávat ho. Že na něm místo dubů budou vzrostlé vrby, z rybníka přehradní nádrž nebo zaplavená pískovna, a když se budete hodně snažit, tak třeba i mořské pobřeží… Je to na vás. Na vaší schopnosti se odpoutat. Ale ta není samozřejmá. Většinou se nikdo z nás neodpoutá od vzorců, o kterých neví, že je má. Teprve když přijdete k někomu, kdo vám řekne 'Hele, máš tam ty a ty vzorce, po- dívej se na ně,' tak tehdy si je uvědomíte. A některé půjdou změnit líp, jiné hůř.

• O které špatné vzorce třeba jde?
'Nejdřív práce, potom zábava' nebo 'holčičky se vždycky chovají takhle, chlapečkové takhle'. Vy si ani neuvědomujete, že vám ty věty byly řečeny. Dokonce ani nemusely být nikdy vysloveny, ale vaše rodina se podle těchto vět chovala. A vy jste je nakoupila, přijala za své a jedete podle nich dál. Včetně těch hodně nebezpečných typu 'Nikdy z tebe nic nebude!' To je výborný náběh na roztroušenou sklerózu v pětadvaceti. Nebo 'Vždycky tě budu mít na krku!' Jasně, systémové kloubní onemocnění do třiceti let. Teď to sice přeháním, ale ne zas tak moc.

• Takže nejdůležitější je, aby vás doma měli rádi?
Jistě, lásky ještě nikdy nikde nebylo dost. Láskou se snad nelze ani předávkovat. Pokud je jí moc, tak se nějak vyloučí. Jako vitamin C. Protože co nám chybí, když máme dost lásky? V podstatě nic.

• A co když jí máme nedostatek?
Tak nám nejdříve začne chybět to, pak tohle, pak všechno. Skoro vždycky tu narážíme na nějaký citový deficit ve smyslu křivd, odmítání, ubližování, zranění, nepřijetí nebo přetěžování…

• Teď mě trápí, jestli jsem dobrá máma, že i já svým dětem zadělávám na problémy…
Když se podíváte na princip mateřství v čistě vztahové rovině matka-dítě, tak matka má být opravdu tou, která přijímá, chápe, chrání, miluje a podporuje. Zároveň je schopná dávat hranice, protože ty znamenají pro dítě bezpečí a dokáže bez vážnějších krizí projít procesem postupného, avšak neustálého oddělování. Od porodu, přes odchod do školky, do školy, mezi vrstevníky až po odchod z domu. Tím, že v mateřské roli tohle oddělování zvládnete a dítě podporujete v jeho růstu, dosáhla jste nejvyšší mety. Neříkám, že to nebolí, ale matka je na tuto bolest přírodou vybavena.

• A jak tedy poznám, že se mi to povedlo a že jsem byla dobrá máma?
Že si vaše dítě hned za prvním rohem nerozbije čumák. A hlavně že ve chvíli, kdy si balí kufry, neopouští domov proto, že potřebuje utéct, ale proto, že ví, že může a že je všechno v pořádku. Neutíká, odchází…

Lucie Protivanská

Mandalka lásky

29. července 2014 v 21:06 | Jana
Kdybyste někomu chtěli dát dárek, a tím dárkem by byla vaše nejpravdivější myšlenka, jaká by to byla? ...



Kdybyste nás někdo chtěl obdarovat, tak prosím do komentáře :-)

Klid a radost v srdíčku všem ♥

♥ DUHOVÉ MALOVÁNÍ ♥ aneb když duše promlouvá

24. července 2014 v 18:19 | Jana |  KURZY

Srdečeně Vás zvu na další malování, tentokrát jde o intuitivní malování akrylovými barvami na plátno.

♥♥♥

Budeme meditovat, hrát si s barvami, vědomě tvořit přítomný okamžik
a pomocí intuitivní kresby se setkávat sami se sebou.

Výsledkem bude váš osobní intuitivní obraz, který si odnesete domů.

Každý bude mít na místě k dispozici malířské plátno a pomůcky potřebné k malbě včetně kamenů a různých doplňků, kterými budete chtít obraz dotvořit. (Vše je v ceně kurzu).

Těším se na každého z vás ♥ Jana

Jaroslav Dušek: Štěstí je milovat sebe sama

14. července 2014 v 16:00 | zdroj/sebeřízení.cz |  Viliam Poltikovič, Jarda Dušek a další
Jaroslav Dušek

Štěstí je stav, vnitřní stav.
Štěstí je způsob, jakým prožíváš svět a sebe sama.
Štěstí je milovat sebe sama.
Štěstí je být sám sebou.


Štěstí je dokázat být sám se sebou a nepřekážet si.


To je ohromný štěstí, protože když se člověk naučí sám se sebou vyjít a milovat sebe sama, tak pak je pro něj přirozený milovat ostatní, protože na tom není pak nic složitého.

Když člověk sebe sama nemiluje nebo nějakým způsobem se nenávidí nebo je na sebe přísnej nebo je na sebe hodně kritickej nebo si nevěří nebo se podceňuje, tak to promítá do ostatních lidí.

Většinou se děje to, že příčiny svých problémů potom hledáme v ostatních. Hledáme to v tom, kdo nám ubližuje, kdo nám klade překážky, kdo nás podvedl a najdeme tam vždycky někoho.

♥♥♥

Andělské poselství...

12. července 2014 v 19:13 | Jana |  K zamyšlení :-)
Moudrost je v každém z nás,
tak se na chvilku zastavte, ponořte se do sebe a jen buďte...

Všechna moudrost je vám v tomto okamžiku k dispozici.

Ty nejjednodušší a nejopravdovější "věci" máme přímo "před sebou".
To my jsme si je skryli za ty vysněné a složité.
Snad proto, aby nebyly vidět a my si ještě nějaký ten čas, než to pochopíme,
mohli hrát a bavit se v iluzi a klamu :-).





♥♥♥
Krásnou a klidnou noc v objetí andělských křídel...
Jana

Jsem

7. července 2014 v 10:00 | Jana
Nebesky čistá ... nevinná ...
Prázdná i plná ...
Tvořím ...
Teď v tento okamžik ...

Jsem ...


Mějte klidné a radostné dny.
♥♥♥
Jana

Příběh o naplnění: Co ti chybí ?

1. července 2014 v 8:06 | sdíleno: http://duhovaposelstvi.blog.cz |  K zamyšlení :-)
Za mistrem Farinem, veleknězem řádu světla, jednoho dne přišel utrápený poutník. Žádal o radu, jak má naložit se svým životem. Mistru pověděl, že se mu nic nedaří a cítí se mizerně. Farin laskavě pozoroval poutníkův vystrašený výraz a v klidu dopil svůj čaj. Po dlouhých minutách se poutník trochu uvolnil a v místnosti se konečně rozhostil dostatečný klid pro Farinův dotaz "Co ti chybí bratře?".
Poutníka zarazila přímost otázky, ani se nad tím nemusel dlouze rozmýšlet a vyhrkl: "Všechno mistře! Nic nemám, nic se mi nedaří. Jsem asi prokletý, tak jsem přišel sem do kláštera světla, abyste ze mě to prokletí sejmuli." Mistr se na poutníka laskavě usmál a mírně zavrtěl hlavou. "Ne, nikdo tě neproklel, jediný kdo je tak mocný, aby tě proklel, jsi ty sám. Každý z nás si tvoří svou vlastní realitu." Když mistr uviděl na obličeji muže nechápavý výraz, tak jej vyzval, aby se šli projít do klášterních zahrad. Našli si lavičku pod rozkvetlým stromem, usadili se a Farin se zeptal znovu:

"Co ti chybí?"

Hledáš krásu? Tu najdeš všude okolo. Pohleď na zlaté sluneční paprsky, jak jemně hladí, čehokoliv se dotknou, pohleď na rozkvetlou zahradu plnou vonících květin, zvedni hlavu a vnímej let ptáku na obloze. Zři lesknoucí se hladiny jezer, peřeje rozbouřených řek valících se k vysokým vodopádům nebo rybníky plné ryb. Stůj v úctě před prastarými horami, jejichž vrcholky se tyčí do nebes. Kochej se pohledem na stáda koní na nekonečných pláních, nebo na chvíli postůj v hlubokém lese a vnímej všechen ten život a krásu okolo. Vůbec přeci nepotřebuješ honosné domy, luxusní šperky nebo nejmodernější oblečení. Všechna ta krása tu je, odpradávna, jen ji konečně uvidět.
Hledáš lásku? Tu najdeš v sobě. Nevěř tomu, že láska je něco, co nemáš, dokud to do tebe někdo jiný nevloží. Láska je v tobě, ve mně, všude okolo. Je to stále ta jedna láska a my jí můžeme zakoušet kdykoliv budeme chtít, když přijmeme sebe, když přijmeme Boha v sobě. My jsme Bůh, jsme tvořeni láskou. Tvoje duše, stejně jako moje, je původem z téhož zdroje. Pochop, jsme jedno!
Hledáš jistotu? Zkus na chvíli přijmout, že se věci dějí přesně tak - jak se mají dít a že nikdy nebudeš vystaven takové zkoušce, kterou bys nezvládl. V tom měj jistotu a také v sobě, ujisti se, že vždy myslíš, říkáš a konáš v souladu se svou duší. Nejen z popudu zareagovat, říci to, co říkáváš vždy nebo opakovat to, co říkají jiní. Jednoduše buď sám sebou, bratře, rozumíš? To bude tvá nová jistota. Vždyť když konáš v souladu se sebou samým, pak svých činů nelituješ, udělal jsi to, co jsi považoval za správné.
Nebo hledáš radost a štěstí? Dovol si být šťastný a raduj se z toho krásného pocitu být naživu, dýchat, cítit a vidět všechnu tu krásu okolo. Raduj se z té možnosti, že můžeš někomu pomoci, v někom probudit lásku, nebo třeba jen vidět ranní slunce. Pochop, nešťastným tě nečiní okolnosti ale to, jak je přijímáš.
Chybí ti partner? Myslíš, že by jsi byl s někým šťastný, když to nedokážeš ani sám se sebou? Nehledej si nikoho ze strachu ze samoty, byla by to jen iluze lásky a vytvořil by sis na něm závislost. Lépe řečeno závislost na tom, že jej máš, takže by jsi v onom vztahu jen trpěl. Až nalezneš harmonii ve své duši a bude ti dobře i o samotě, zjistíš, zda někoho opravdu chceš.
Třeba ti chybí bohatství, koupit si všechno to, co chceš. Myslíš, že když si to všechno koupíš, budeš uspokojen? Na jak dlouho? Co pak? Pak přijde strach, abys o to nepřišel, a ten tě bude pronásledovat do smrti, nebo do té doby, než o své bohatství přijdeš. Často se to rovná.
Je možné, že ti chybí dobré jméno a uznání společnosti. Vím, od mala ti říkali, jak je to důležité někým být, někam to přece dotáhnout. Jenže tahle společnost, u které hledáš uznání, je přesně ta společnost, která uvěřila tomu, že někdo může být víc než někdo jiný. Je to jenom hra, hra nato, že třeba já jsem velmistr a ty poutník. Požadavek, abys něčím byl, v sobě nese hořkou pachuť nevědomí, říká ti vlastně, že teď ničím nejsi a máš život strávit honbou za přidělením nějaké falešné identity. Až přijdeš na, to, že už chceš být jen sám sebou, tak už tě vůbec nebude zajímat, co si kdokoliv jiný o tobě myslí, věř mi. Budeš svobodný. To je ta pozice, ze které se teprve začnou sny stávat skutečností.
Hledáš bezpečí? Bojíš se zlých lidí, že ti ublíží? Kde jsou ti zlí lidé? V tvé hlavě. Až pochopíš, že neexistuje nic jako souboj dobra a zla, nebudeš se bát. Je jen jeden zdroj, zdroj světla a lásky a stejně tak jako z něj každý z nás původně pochází, tak je každý z nás od něj různě vzdálen. Když budeš plně vědomý, budeš i pozorný a vyvaruješ se situacím, kdy by ses setkal s hluboce nevědomým člověkem. Vždy ale měj na paměti, ten člověk není zlý, je nevědomý. Podstatou nikoho z nás není agrese nebo jiná forma konfliktu. Jsou to rány z minulosti, které si lidé nosí v sobě klidně i celý život a ona agrese či konflikt je jen jejich obranou, aby zase nezažili tu bolest. Jednoduše nic jiného než tuto reakci zatím neznají. Můj mistr mi jednou řekl, lidé se dělí na zralé a ještě ne zralé.
Hledáš únik před stresem? Řekni mi bratře, co ten stres vyvolává? Ta osoba? Událost? Ta věta? Ne, ten stres vyvoláváš ty! To je tvoje práce, tvá mysl se rozhodla na daný podnět zareagovat stresem. Něco se prostě stane a ty se rozhodneš, jak to přijmeš. Stejně jako mysl, tak i tělo někdy automaticky reaguje. Lidé krčí rameny, když neznají odpověď, založí ruce, když jsou nejistí, nebo přimhouří oči, když přemýšlejí. Stejně tak mysl reaguje na situace, reaguje tak, jak se naučila nebo tak, jak to odkoukala u jiných. Je jen na tobě, jestli to přijmeš, když dokážeš odstoupit od své mysli a přestat se s ní ztotožňovat, pak pochopíš, že jediným pánem tvého vnitřního prostoru jsi ty a jen ty rozhoduješ o tom, jak se budeš cítit. Dokud svou mysl neovládneš, nech ji tedy brebentit a reagovat na cokoliv, ale zaujmi od ní odstup. Mysl se bude snažit, aby ses cítil špatně a bude tě stále s někým a něčím srovnávat, bude vyvolávat stres. Pokud pochopíš, že nejsi svou myslí, dokážeš od ní odstoupit do role posluchače a pak je jen na tobě, jestli se ti tohle přestavení líbí nebo ne. Největším nepřítelem člověka je on sám.
Trápí tě nějaký problém a budí tě v noci ze snu? Zkus někdy rozevřít okenice a pohledět do nočního nebe plného milionů hvězd a na nic nemysli, prostě jen vnímej tu nekonečnost a krásu vesmíru, jehož jsi součástí. Až pak se znovu zamysli nad tím malicherným pozemským problémem.


  • Poutník: Tvá slova jsou krásná, mistře. Konečně se cítím lépe. Jen nevím, jak toho dosáhnout, víš cítit to opravdu tak. Nejsem tak moudrý a sečtělý jako ty.
  • Farin:Pravdu máme každý v sobě, od samého narození. Jen ji v sobě zatím mnozí neobjevili a stále žijí ve snu.
  • Poutník: Proč si ji neuvědomuje každý? Co lidem brání v poznání?
  • Farin:Možná jsi právě vyřkl jednu z nejdůležitějších otázek lidstva -aniž by si lidé uvědomili, že si ji mají položit. Odpovědí je naše mysl. Od dětství se učíme v prvé řadě vše posuzovat myslí, až v dospívání téměř ztratíme sami sebe a tak se snažíme napodobovat jiné lidi v jejich konání, abychom měli nějakou identitu. Naše mysl nás ovládne a my nevíme, kým jsme. Kdykoliv se pak naše duše ozve z té veliké dálky, z hlubin člověka, mysl ji okamžitě překřičí. Jednoduše protože nás stále ovládá. Naučili jsme se to tak.
  • Poutník: A jak tedy docílit toho, aby to tak nebylo, čím mysl ovládnout? Vždyť to nejde, jak mám sám sebe ovládnout?
  • Farin:Ty jsi tvoje mysl? Ta, která se stále identifikuje s něčím jiným a mění se?
  • Poutník: … no … to nejsem.
  • Farin: Dobře, jsi svoje tělo?
  • Poutník: No, necítím se být kostí, orgánem nebo tkání… ale…
  • Farin:Čím myslíš?
  • Poutník: Myslí
  • Farin:Jakou?
  • Poutník: Mojí myslí
  • Farin:Aha a co je toto?
  • Poutník: Tělo, moje tělo.
  • Farin:Čí?
  • Poutník:
  • Farin:Bratře, ty jsi vědomím. Ty jsi život, bytí, díky kterému tvé tělo žije. To je to, čím musíš ovládnout svou mysl. Je to něco, co se dá pouze cítit, uvědomit si to. Uvědom si sám sebe. Na nic nemysli, jen se soustřeď na svůj dech a pozoruj vše okolo, bez toho aniž bys to soudil.

Den pomalu přešel v noc a ti dva tam seděli na lavičce pod starým stromem. Ani jeden z nich na nic nemyslel, oba vnímali své bytí a všechnu tu nádheru okolo a nad nimi jen tiše zářil oceán hvězd.
Ráno vyšlo zlatavé slunce a ozářilo zahradu plnou života. Něco se v ní ale změnilo, už v ní neseděl mistr a poutník, ale dvě krásné bytosti, které věděly, že pochází z jednoho zdroje a jsou si bratry.
Navzájem se objali a poděkovali si. Poutník měl oči plné slz, jak najednou viděl všechnu tu nádheru okolo, svět už vůbec nebyl tím škaredým místem jako předtím. Byl plný života a lásky, stejně jako on.
Vydal se tedy na svou cestu, napsat další kapitolu života. Zbytek svého pozemského života prožil tak, jak mu tenkrát poradil velmistr Farin: Vždy měj na paměti, že pozitivní přitahuje pozitivní a negativní zase negativní. To co vysíláš, to se ti vrací. Dávej lásku a dostaneš ji. Buď šťastný bratře….


♥♥♥
Jana