Listopad 2013

Korálky v pupíku

28. listopadu 2013 v 16:16 | Hanka Poltikovičová |  Knížky, které mě zaujaly

Dnes bych vám chtěla doporučit knížku od pro mne nádherné bytosti, kterou je Hanička Poltikovičová.
Jde o opakované vydání knížky "Korálky v pupíku".

Tato knížka není jen veselým dívčím vyprávěním začínajícím slovy: "Jmenuji se Karin a nemám ráda špenát. Když spím, většinou mi nohy vyčuhují z postele a občas mi spadne i peřina."
Korálky v pupíku zachycují vnitřní svět mladé rozverné dívky, která touží po poznání podstaty světa a sebe samé. Radostně, povzbudivě a jednoduše o věcech, kterých se, i kdyby jen lehounce ve skrytu duše, dotkl snad každý z nás.


Ukázka z knihy:

" ... A pak jsme už pokračovali v tom, co jsme začali minule: "Každý z nás - jak jsme si říkali posledně - je tady proto, aby šel za tím vědět. Za tím být si vědom. Někdo už jde déle a někdo třeba teprve vyšel.
Představme si metr, rozdělený na centimetry, a představme si, že je to naše trasa. V každém centimetru toho našeho metru se zrovna teď někdo nachází. A setrvává v něm tak dlouho, dokud nepochopí, co v něm pochopit má.
Dejme tomu třeba takový zloděj. Ten prostě musí krást. Má to v sobě. A zkrátka to musí dělat, aby pochopil, že je to nesmyslné. Musí si to odžít, musí si to prožít a pochopit, že je to nesmyslné. A to právě tím kradením, jinak to většinou nejde. Na našem pomyslném metru si území zloděje vyznačíme třeba mezi sedmým a devátým centimetrem. Je to tedy území, kde má člověk pochopit, že je nesmyslné krást. A až pochopí, tak může jít zas do dalšího území, začínající desátým centimetrem, které navazuje na to, co pochopil v tom předcházejícím.
V každém tom území je člověk proto, aby něco pochopil. Teprve pak může jít dál.
A jsme tady všichni tak promíchaní! A všechno to do sebe zapadá. Každý tady má svoje místo. I ten zloděj. Protože třeba mezi padesátým a šedesátým centimetrem je území, kde se lidi mají naučit lásce ke zlodějům. Kde mají pochopit, že vlastně možná každý byl jednou zlodějem a musel si to odzlodějčit. A že i oni byli kdysi mezi sedmým a devátým centimetrem, a ti, co tam jsou teď, jednou taky budou mezi padesátým a šedesátým, tedy tam, kde jsou teď ti, co se učí lásce ke zlodějům. A že jsou vlastně všichni stejně hodní, jenomže někdo s tou cestou napříč centimetry teprve začíná a někdo jakoby končí.
A čím je člověk blíž tomu stému centimetru, tím víc ví. A čím víc ví, tím je měkčí, protože je blíž a blíž podstatě všeho. A až se dostane ke stému centimetru, tak najednou zjistí, že vůbec není na konci, jak si myslel, ale že je teď na kopci, za kterým se tyčí vrcholky, které z úpatí nebyly vidět. A zase vyráží znovu a znovu napříč svými centimetry, k podstatě všeho. K tomu být vědom. K tomu vědět." ...

"A je vůbec někde nějaký konec? Jde to vůbec dojít k tomu vědět?" zeptal se Jirka. "Jde to," odpověděl Robert. " Všechno to máš v sobě, Jirko. Máš v sobě i svůj konec, ono vědět. Jen to hledat. Hledat a nacházet." ...

"Fajn. Jinými slovy, bytost se narodí do určitého prostředí, do určité doby, do určitého ošacení. Toto jsou tvoje šaty, Renato," řekla jsem a sáhla jí na tělo. "I ty se teď nacházíš v nějakém centimetru našeho pomyslného metru a těchto šatech, Renato, projdeš to území, které v nich projít máš. Jsou ušité přesně tak, abys v nich pochopila to, co se po Tobě chce. Například máš nebo nemáš schopnost být rychlá nebo výřečná nebo logicky myslící, protože to je nebo není potřebné k tomu, aby sis prožila, co si prožít máš. A přijde i doba, kdy šaty zestárnou, kdy se potrhají a ušpiní. Už prostě splnily svoji úlohu, dosloužily, a tak se jednoduše odloží."
Ale když zemře dítě, tak šaty ještě nezestárly!" zavolal Martin. "To není podstatné. Šaty nemáme proto, abychom je nosili do roztrhání, ale proto, aby nám posloužily a byly k potřebě. Abychom v nich vykonali, co v nich vykonat máme. A někdy to tak prostě je, že se ušijí i takové šaty, které jsou určeny jen pro jednu plesovou sezónu nebo jen k jednomu tanci.
"Ale to je smutný. Proč to tak je?" řekla Zuzana.
Robert jí vzal za ruku a pravil: "Vzpomeň si na pana Bacha a jeho housenku s motýlem: Stupeň nevědomosti člověka je dán tím, jak dalece věří v nespravedlnost a tragédii."
"To dítě nezemře náhodou, Zuzano," řekla jsem. "A nikdo nezemře dřív, dokud si nesplní, co si splnit má nebo čím si sche projít. Jestliže to dítě umřelo, tak prostě nějakým způsobem splnilo to, proč bylo tady. Třeba se jeho rodiče nacházeli v centimetrech, kde si měli a museli prožít tuto událost, protože jinak by třeba nebyli schopni pochopit něco, co měli a chtěli." ...

"Pan F. Perls ... já dělám svou věc a ty děláš svou věc. Nejsem na světě proto, abych žil podle tvých představ, a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mých. Ty jsi ty a já jsem já. Najdeme-li se náhodou vzájemně, je to krásné. Nenajdeme-li se, nedá se nic dělat."

Knížku lze objednat poštou na dobírku na adrese DREAMTIME@VOLNY.CZ

Děkuji za vše krásné, co je v knížce zachyceno.
Přeji všem, koho tento titul zaujal klidnou mysl a příjemnou zábavu při čtení.

Krásné dny všem. S Láskou Jana

GÁBOR MATÉ - MOC ZÁVISLOSTI A ZÁVISLOST NA MOCI

27. listopadu 2013 v 13:12 | zdroj/youtube.cz


Něco k zamyšlení :-)
Přeji hezké a klidné dny. S Láskou Jana

Andělská poselství pro vás...

6. listopadu 2013 v 14:01 | Jana
"Lidé stále dokazují, že budou raději mít pravdu, než by byli šťastní..."
(Colin C. Topping)

doplňuji... "SVOJí PRAVDU" :-)

Anděl záměru...

Anděl...

Krásné dny všem. S Láskou Jana

Andělské malování...

4. listopadu 2013 v 13:45 | Jana
Brána Lásky...


Anděl měsíce...


Krásné dny naplněné Láskou. Jana